Když jsem poprvé navštívil střední Asii, vstoupil jsem do velmi skromného obydlí buddhistického mnicha. Přístřešek, mnoho knih, ale žádné vybavení.

''Vy nemáte nábytek?'' Zeptal jsem se. Místo odpovědi ukázal na můj batoh: ''A kde máš nábytek ty?'' ''Já?'' Rozesmál jsem se. ''Já jsem tu přece jenom na chvíli.'' Přikývl. ''To já taky, to my všichni...''

Tam jsem poznal, že život je jako řeka, krátký a nestálý. A my jako kapka v proudu. Než se nadějeme, vplouváme do nekonečného oceánu. Na začátku, u pramene, se rodíme s netknutým rozumem. Naše mysl je čistý, nepopsaný, ale lepkavý papír, do kterého se zachycují cizí slova, činy, návyky, pak i naše vlastní zkušenosti a poznání.

Hlavní zákon jakýchkoli vztahů: komu dlouhodobě nevěnujeme svůj čas, toho učíme žít bez nás, potažmo s tím, kdo mu čas věnuje. Týká se to jak životního partnera, tak dětí, i psů.

Psi jsou jako lakmusový papírek. Postupně se vybarvují podle prostředí, v jakém se pohybují nejvíc. Dbejme na to, abychom přiměřený vliv na jejich život měli pořád my, a ne, aby ho převzal někdo jiný. Ačkoli dospělí rádi říkají, že čas jsou peníze, ve skutečnosti psi potřebují více čas svých páníčků, než jejich peníze. Více časem, než penězi totiž vytváříme růst, zkušenosti, vědomosti...hračky budou jednou odloženy, ale společné zážitky si psi nesou celým svým životem.

Ruku na srdce: Málokdo z nás si pamatuje všechny věci, které mu kdy rodiče darovali, ale každý si pamatuje důležité chvíle, které s ním rodiče strávili. Vkládejme do těch okamžiků i my soustředění, energii, hodnotu, ať je našim psům jasné, že jsou pro nás prioritou, odložme vše ostatní, učme je, ukazujme jim svět. budujme jejich poznání.

Díky tomu zůstaneme v paměti našeho psa ''živí'', dokud budou živí oni...  

Slova nejsou nic, dokud jim činy nedají obsah. Skutečné priority vyjadřuje to, čemu se lidé nejsoustředěněji věnují, ne to, o čem nejčastěji žvaní.

Mnoho psů poznává zradu, prohru, zranění, zatímco je míjejí láska, výhra, naplněná touha. A mnoho páníčků bohužel až příliš pozdě zjišťuje, jak je důležité se psem komunikovat - jak mu dokazovat, že jsou pro pánečky opravdu důležití. A že to nesmí být jen fráze.

Pes určitě není bezchybný v poslouchání pánečků, ale určitě je bezchybný v jejich napodobování. Nepřebírá od pánečků konkrétní myšlenky a kroky, ale rámcové vzorce chování - přístup k životu. Jednání s druhými, řešení problémů. Když se hádáme, když nám tečou nervy. Když si nevíme rady a svádíme všechno na druhé...jako by na nás pořád visely ty psí oči. Jako by nás pořád poslouchaly ty chlupaté uši. Jako bychom každou rezignací a neochotou konstruktivně řešit problém učili svého psa dělat totéž...

Základním posláním pánečků je zajistit všechny základní potřeby svého psa, mezi které patří to, aby pes patřil do nějaké rodiny (smečky), kvalitní stravu, zdravotní péči, dostatek obohacujících podnětů a možnost řěšit různé situace pozitivní formou. Měli by je učit, jak čelit problémům vlastní hlavou, odvahou, energií.

Pro každého pánečka je bolestivé vidět svého psa prohrávat, ale i pes musí pochopit, že neúspěch není opakem úspěchu, ale součástí cesty k úspěchu, aby si cestu k úspěchu našel - o to víc pak na sebe bude pyšný. Proto se svými psy trénujme, umožňujme jim, aby přišli se svými návrhy řešení dané, konkrétní situace, odpovídající jejich věku a zkušenostem. 

Dávejme jim najevo, že jsme vždy s nimi, že se na nás mohou kdykoli obrátit, kdykoli s námi sdílet...Rádi jim posvítíme, ale snažit se musejí sami. Protože mohou, protože to dokážou. S naší podporou.