Ačkoliv panička hlásila, že mohu v klidu vejít do domu, tak Aimi, která stála před vchodem na schodech a štěkala na mě se směsí bázlivosti, nechuti a nejistoty mě o tom, že jsem vítaná moc nepřesvědčovala.
Soustavně ke mně přibíhala a odbíhala a já jsem ten den jak na potvoru zapomněla doma výcvikový pamlskovník...
Naštěstí majitelka měla svůj a tak mi jej donesla.
Přesměrovala jsem Aiminu pozornost a mohla jsem jít po pár minutách dovnitř.
Problém, kvůli kterému jsem Aimi navštívila byl vrčení na staršího synka.
Aimi byla nedostupná. Jakž takž se mnou začala spolupracovat a komunikovat ( jako by byla někde daleko ve své psí dušičce...), ale dotknout jsem se jí nemohla ani jednou. Vždy hrozivě vycenila zuby.
O doteky nám však nešlo, a tak jsem se soustředila na syna. Na jeho přístup ke psovi.
Okamžitě mi bylo jasné, co fence na chování lidského kamaráda vadí.
A tak jsem chlapce naučila hru na UČITELE/ŽÁKA. Tuto hru pochopil a krásně ji zvládal, Aimi tak mohla začít být v jeho přítomnosti uvolněná.
Akita Inu je pes hlídací a tak musíme přihlížet k tomu a respektovat to, že z ní mazlící pejsek nikdy nebude.
Kromě nového přístupu k tréninku, který byl ale i tak kvalitativně na vysoké úrovni jsme ještě vylepšili o chybějící OČNÍ KONTAKT a rituál krmení a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.
O výsledcích a obrovském pokroku Aiminky se dočtete v recenzi, kterou mi její panička poslala...