,,Někdy ti jeden den na novém místě dá víc, než deset let života doma´´

Jít pěšky sama na Sněžku se psem jsem se rozhodla proto, abych prověřila své i jeho schopnosti. Cesta byla tak akorát dlouhá a náročná, aby to stačilo. Cílem bylo upevnit pouto mezi námi a pochopit, kdo je vůdčí ve skupině.

 

Datum 6.10.2017 bylo rozhodnuto už dávno předtím, než jsme se ten den dozvěděli, že bude řádit orkán. Přesto jsme se na tu cestu vydali, protože jsem věřila, že počasí po cestě uklidní. Tak se taky stalo.

 

Na cetu do Pece pod Sněžkou jsme se vydali už 5.10., abychom si před výšlapem mohli odpočinout a prospat se. Objednali jsme si ubytování v malé horské chatě jménem Borůvka, kterou vlastní příjemný starší pán. Přestože on sám má 3 pejsky, není problém, aby jste se ubytovali i se svým vlastním mazlíčkem, který má pobyt zcela zdarma. Jinak se platí na osobu 500,-.

 

Cesta až do hor byla bezproblémová, dojeli jsme tam ve 21hod. večer. Ubytovali jsme se a hned jsme šli na prohlídku okolí. Pro Bruníka tam bylo vše nové a byl nadšený. Sice už byla tma, ale to prostředí a svěží vzduch byla nádhera. Nasadila jsem si čelovku a procházeli jsme se lesem jako ve dne. Pak jsme šli spát.

 

Ráno mě nezvykle brzy probudila nevolnost od žaludku a bolest hlavy. Šli jsme se s Brunečkem nasnídat a i když už nastala doba, kdy jsme správně měli vyjít, my si šli ještě lehnout. Po vypití kávy a černého čaje jsem doufala, že mě ta nevolnost přejde. Zhruba po hodině to opravdu přestalo. Zřejmě jsem měla nízký tlak, tělo se nedokázalo srovnat s teplotním rozdílem, jelikož ráno jsem byla ve městě, kde bylo 20,5 stupňů a večer tentýž den jen 4 stupně. Každopádně to přestalo a já se rozhodla, že se dáme na cestu. Koneckonců kvůli tomu jsme tam přece přijeli, že??

 

Bylo asi 13 hod. když jsme se dali na cestu. Na Sněžku můžete jít třemi stezkami: žlutou, červenou anebo modrou. Ta žlutá patří mezi ty nejlehčí, ta modrá mezi ty nejtěžší, ale za to nejkrásnější. Jelikož z naší chaty vedla nahoru stezka žlutá, tak jsme se po ní vydali.

 

Cesta začala po rovině lesem. Opravdu nádhera. Záhy se změnila v kopec nahoru a tak to bylo v podstatě po celou dobu cesty nahoru. Po zemi byli sprejem ukazatem namalovány kilometrovníky a tak jsem se bavila tím, jak mi cesta ubíhá. V hlavě mi běželý myšlenky na to, jestli to skutečně dokážu a vylezu tam. Cesta ubíhala celkem svižně a když jsme narazili na rozcestník, kde bylo napsano, že nám zbývá ještě 4,2 kilometrů, ta jsem byla nadšená. Znamenalo to, že už máme půlku za sebou.

 

Postupovali jsme pomalu nahoru. Bruník byl výborný, byl na postroji, teple oblečený a připoutaný ke mně. V Krkonošském Národním parku nesmějí chodit psi na volno!

 

Zhruba 2 kilometry před cílem se počasí prudce změnilo. Začalo sněžit a ochladilo se. My šli ale stále dál. Asfaltová cesta se změnila v kamenitou a poté písečnou, to mě velmi potěčilo. Má radost však netrvala dlouho, protože záhy jsme šláply na schody a cesta po schodech vysokých asi 30 centimetrů byla dlouhá 1 kilometr, vpodstatě až úplně nahoru jdete po schodech. Co už zbývá, že? Když jste tak blízko před cílem. Dolů se vracelo několik lidí a jedni mi řekli, že je nahoře hrozný vítr. Neodradilo mne to.

 

Šlapali jsme neohroženě dál. Ty schody byly asi nejnáročnější část cesty avšak my jsme zdárně došli do cíle. Přála jsem si vidět sníh a ten tam taky byl. Kromě něho ovšem také mlha a hrozný vítr. Takže nebylo pořádně nic vidět.

 

Do dálky vůbec, ale kolem sebe jsme viděli bez problémů. Bruno se držel u mě a my se rozhodly najít občerstvení, které nahoře najdete pro zregenerování svých sil.

 

Kvůli špatnému počasí byla zavřená lanovka, a tím pádem bohužel i jakékoliv občerstvení. Došli jsme s Bruníkem ke dveřím, namáčkli nos i čumák na dveře a s maličkou nadějí v duši jsme doufali, že se tam něco snad pohne a my budeme moci vejít do tepla. Ale nic!

 

Nikde nikdo, jen mrazivý vítr a mlha a samota. Rozhodla jsem se, že nebudeme na nic čekat a vrátíme se dolů do nížiny po té stejné cestě. Otočili jsme tedy, že půjdeme zpátky a najednou jakokdyby mě něco omámilo, otočila jsem se dvakrát na místě a najednou jsem něvěděla, odkud jsme přišli.

 

Bylo to vinou té mlhy. Stále jsem neztrácela hlavu a podle červených ukazatelů jsme se snažili vrátit na cestu, kterou jsme přišli. Tu jsme našli a vydali se dolů. Předpokládala jsem, že se napojíme opět na ty schody, čili na žlutou stezku a půjdme dolů. Telefon mi v té době už úplně vypověděl službu, protože tam byla tak obrovská vlhkost, že se stále jen vypínal a zapínal, ale nedalo se sním nic dělat.

 

Notnou chvíli jsme rychlým krokem sestupovali dolů a najednou jsem viděla, že je možné se napojit buď na červenou nebo modrou stezku. Ale kde ksakru je ta žlutá? Nechtěla jsem jít po jiné, jelikož jinou jsem neznala.

 

Podívala jsem se na ukazatel a něm stálo Sněžka 15 minut...pomyslela jsem si, že není přece možné, abychom byli tak daleko od vrcholu, ale i přesto jsem se rozhodla vrátit a napojit se na tu žlutou. Moje nohy už mi dávaly najevo, že se jim výstup do kopce nelíbí, ale v tu chvíli zabral Bruno, aby svoji paničku vytáhl. Zmocnila se mě i lehká panika, protože vítr byl neúprosný a já něvěděla, zda tu cestu brzy najdeme. Konečně jsme byli zase nahoře. Obešli jsme opět to stejné kolo a napojili se na cestu z druhé strany. Myslela jsem si, že už jdeme správně, ale po několika minutách chůze jsme přišli úplně na to stejné místo!

 

V tu chvíli jsem se rozhodla, že už nebudeme dál čekat a půjdeme po té červené stezce, která je méně nebezpečná, než ta modrá. Cesta po červené stezce byla přímo hrozná. Samé kameny a schody, ale už nebylo cesty zpět. Začala mě urputně bolet kyčel a ruce jsem měla ztuhlé chladem.

 

V hlavě jsem však měla jediné: nezastavovat se a jít. Tak jsme rychlým krokem zdolávaly ty kameny a schody. Chvíli mě i napadlo, že bych si tam sedla a počkala (příznak lehkého podchlazení, krev se vám nahrne hlavně do rukou anohou a mozek začne fungovat na bázi ,,zbav se všeho nepohodlí´´, někteří lidé si i sundávají batohy nebo se svlékají ve snaze ulevit si od nepříjemných pocitů, je to příznak podchlazení a vy nesmíte přestat jít!), až ten strašný vítr přejde.

 

To by byla ale fatální chyba a já to věděla. Jen se nezastavit! A tak jsme pokračovali. Trvalo to ještě asi 20-30 minut, než jsme došli na pěší cestu. Uviděla jsem ceduli POZOR, STÁTNÍ HRANICE s Polskem a po pravé straně se vyloupla chalupa Jelenka s rozsvícenými světly.

 

Napadlo mě, ,,konečně, už budeme skoro na místě´´. Opodál byly rozcestníky, tak jsme k nim došly. Když jsem však uviděla, jak daleko jsme od naší chaty, tak mě málem trefilo.

 

Byly jsme od ní totiž vzdáleni 13,5 kilometrů! V prvním okamžiku mě napadlo, tak rychle pokračujeme, ta hodinu a půl bude tma a rozešli jsme se dolů z kopce. Po pár metrech jsem si ale uvědomila, že pokud bysme tuto cestu ušli, měli bysme v nohách a pacičkách už 26 kilometrů!

 

Vzhledem k bolesti kyčle a tomu, že jsem začínala mít svalovou horečku, jsem se rozhodla vrátit do osvětlené chaty. Otočila jsem se směrem nahoru, nohy mi znovu bolestivě daly najevo, že už nemohou. Ale Bruno mě táhl až k té chatě. S posledních sil jsem vlezla do chaty.

 

S pláčem na krajíčku jsem s objednala kávu a vyklopila paní, co se nám stalo. Řekla mi, že na tom není nic zvláštního, že hodně lidí zabloudí cestou zpátky. Věděla jsem, že pokračovat by byl už hazard, a tak potom, co jsem ,,oživila´´ telefon jsme zavolala majiteli chaty, kde jsme byli s Brunečkem ubytovaní a ten nám zavolal taxík. Za půl hodiny pro nás přijel a odvezl nás dolů. Zaplatila jsem 300,- a byla ráda, že jsme v bezpečí.

 

Radši bych byla, kdybychom tu trasu ušli pěšky, ale 26 kilometrů nebylo v našem plánu a bez telefonu a s bolestmi, jsem nechtěla sebe ani mého psa vystavit nebezpěčí toho, že bychom zůstaly někde v horách v noci.

 

Bruneček šel potom na 3 hodiny spát a já si dala zaslouženou večeři. V chatě Borůvka vaří domácí kuchyni a je tam na vyběr z mnoha tradičních jídel.

 

Druhý den stále pršelo, ale než stačila vrcholky hor pokrýt mlha spatřila jsem vrcholek Sněžky. Poté už jsme se sbalili, nafotili jsme fotky a jeli zpátky domů.

 

Pokud byste se i vy rozhodli podniknout takový výšlap s pejskem doporučuji mít sebou postroj se sedákem. Pro lepší vedení pejska. Jak už jsem zmínila, psi tam nesmějí být na volno a pokud bude pejskem kolem vás bezhlavě pobíhat, brzy se unaví a nemusel by celou cestu zvládnout.

 

Dále doporučuji být aspoň ve středním stupni kondice a to samé platí pro vašeho psa. Vzhledem k počasí, ve kterém jsme tam byli, měl Bruno skvělou bundu , ve které byl po celou dobu v suchu a teple.

 

Já jsem měla na sobě fleecovou bundu s kapucí a ještě 4 vrsty prádla, na nohách jen termo punčochy a elasťáky. Po těch 5 hodinách v horách mi promokly jen ty nohy a rukavice.

 

Výšlap byl náročný, ale nádherný. Doporučuji hlavně s (trénovaným) psím parťákem.

Pokud se rozhodnete jako já jít po žluté stezce, připravte se na krásnou přírodu, asfaltovou cestu lemovanou listnatými stromy, poté jehličnany a úplně nahoře uvidíte už jen vřesy a planinu. Zhruba v půli cesty je horská bouda Růžohorky, na níž je ovčí farma a dá se tam občerstvit. Tuto stezku bych určitě volila pro cestu s dětmi.