Denny - AST/APBT, 14 měsíců
* Agresivita na pánečka
Zavolejte mi za 10 minut ,,řekla jsem" a horečnatě jsem se snažila uklidnit a vydýchat před telefonátem, který byl otázkou života a smrti pro jednoho úžasného pejska jménem Denny.
Denny je 14 měsíční chlapec AST/APBT, který žije v krásném domečku s páníčkem, který pro něj materiálně udělá úplně vše, co by se jistě líbilo každému pejskovi.
Krásná příroda, dlouhé procházky v lese, hry, společná jízda s páníčkem na kole, na dvoře kopačák, teplý pelíšek, plná miska masa a pamlsky...
Ale Denny má problém, kvůli kterému jsem ho poznala. Všechny ty krásné věci si totiž začal hlídat a neváhal dát už většině své lidské smečky najevo i zuby, co mu patří!
Mezi ním a jeho páníčkem vznikla vzájemná nedůvěra a nastal stres.
Po dvou rehabilitacích mi včera majitel poslal video, ve kterém Denny vrčí a cení zuby, při snaze bránit si své teritorium. On i jeho přítelkyně byli v koncích. Napsal mi, že ho asi nechá utratit, že už neví, jak dál.
A co bylo dál??
Lidský mozek dokáže zpracovat pouze omezenou část informací, které dostane, a tak, přestože pán jich ode mě dostal opravdu mnoho, nebyl schopen v tu danou kritickou chvíli adekvátně reagovat. Zcela normální stav mysli, která je zahlcená a ve stresu...
Zavolejte mi, ,,řekla jsem"
Okamžitě volal a to, co se dělo dál bych nazvala totálním vrcholem svého poslání a toho, proč miluji práci s pejsky a jejich majiteli.
Pána jsem po telefonu krok za krokem naváděla a podporovala, aby věděl, jak se z kritické situace dostat a ke svému vlastnímu psovi přistoupit (bál se totiž otevřít dveře a vzít ho ven).
Tím, že jsem mu v tu chvíli připomněla všechny kroky, které jsme v mé přítomnosti několikrát opakovali, byl schopen celou situaci zvládnout.
Jsem opravdu velmi VDĚČNÁ a PYŠNÁ na svého klienta, že pod mým vedením udělal se svým pejskem takový OBROVSKÝ krok dopředu.
Poprvé jsem totiž zaslechla v jeho hlase úlevu a aspoň kousíček sebejistoty.
...Ahoj, jmenuji se Denny a je mi 18 měsíců. S páníčkem se mám skvěle a mám samé bezva psovské vychytávky.
Jenže před 4 měsíci jsem začal páníčka zlobit a když mi něco zakázal, tak jsem na něho zavrčel. Myslel jsem si, že ho to odradí a nechá mě si dělat co chci a hlavně kdy chci. Jenže on s tím nepřestal, tak jsem ho jednoho dne pořádně kousl do ruky. Hned dal pokoj.
Ale cítil jsem, že se mě bojí a to mě začalo znejisťovat, protože já jsem mu přece jen dal po psím najevo, kde je jeho místo, když se choval jako můj podřízený. Nemohl jsem kvůli tomu už páníčkovi věřit a on nevěřil mě.
Nenechal jsem se od něho ošetřit, obléct ani si nechat mluvit do jídla.
Ale pořád jsem ho miloval.
Můj páníček byl zoufalý a tak zavolal jednu paní aby se na mě podívala...prý nějakou psycholožku pro psy. Se picnu.
Byla hodná, měla mlsky a něco o mě páníčkovi povídala. Mně to bylo jedno a při každé vhodné příležitosti jsem ji skočil oblíbat.
Spolu s páníčkem se mnou dělali spoustu zajímavých věcí a já začal cítit, že mám zase pevnou půdu pod nohama...CELÝ MŮJ PŘÍBĚH SI JIŽ BRZY MŮŽETE PŘEČÍST na www.dananavratilova.cz
Teď po 3 měsících jsme byli s páníčkem na výletě ve Znojmě a ta paní povídala, že jsem moc šikovný pejsek a že jsem udělal velké pokroky.
Však jo, páníček už se mě totiž nebojí a já mu tedy mohu věřit. Jsem šťastný pes.
