Andělé v psím kožíšku aneb jak jsme byli poprvé darovat krev

 

 

Zhruba před půl rokem jsem viděla v televizi pořad, kde ukazovali, jak se psům odebírá krev a že psích dárců krve je málo. Řekla jsem si, že moji dva pesani jsou mladí a zdraví a zalíbila se mi myšlenka, že by sme mohli nšjakému pejskovi zachránit život.

 

Zaregistrovala jsem tehdy jenom Bruna do registru dárců krve s tím, že budeme čekat, pokud by nás někdo potřeboval. Zároveň s tím jsem se přihlásila do uzavřené skupiny na facebooku Psí dárci krve a pak už jsem na to nemyslela.

 

Dlouho se nikdo neozval až jednoho dne mi mezi příspěvky na facebooku padla do oka zoufalá žádost o pomoc od paní, která potřebovala akutně krev pro svoji fenečku. Okamžitě mi blesklo hlavou, že jí pomůžeme.

 

Paní jsem hned napsala a ona mi vzápětí volala zpět. Řekla mi, že její fenečka trpí masivní vnitřní ztrátou krve, ale že se nedaří přijít na to, odkud krev teče, a že pejsek se snaží bojovat, ale nemají dárce.

 

Lidé v nejbližším okolí jí pomoc odmítli a zdálo se, že ani jejich veterinář příliš nevěří v její záchranu. Možná i vzhledem k jejímu věku 11 let nad ní někteří zlomili hůl, ale ne tak její panička a rodina.

 

A tak jsme se s paní domluvily, že pokud se opravdu nenajde nikdo, kdo by jim pomohl darovat krev, tak že se mi ozve. Přece jenom byli jsme od sebe 70 kilometrů a pokud by se našel někdo v jejím okolí, bylo by to lepší. Ale mně bylo jedno, jak daleko jsme. Myslím si, že na vzdálenosti vůbec nezáleží, pokud chcete někomu pomoci.

 

Myslím, že to bylo druhý den, měla jsem zrovna na rehabilitaci pejska a vypínám si zvuky na telefonu...když mi začal vibrovat v kapse telefon. Koukla jsem se, kdo mi volá a uviděla jsem číslo paní, které jsem si už před tím uložila. Paní mi řekla, že nikoho bohužel nesehnali a jejich fenečka se zhoršuje. A jestli bych byla tak hodná a přijela bych. Samozřejmě jsem souhlasila i s okamžitým příjezdem. Paní mi dala kontakt na jejího veterináře a tak jsem zavolala přímo jemu a domluvila si s ním odběr na druhý den na 12. hodinu.

 

Druhý den jsme se tedy sbalili a vyrazili jsme. Byla jsem napnutá a zároveň strašně dojatá z toho, že jedeme někomu pomoci, ale nevěděla jsem, do čeho jdeme. Člověk si může načíst teorii, ale praxe a realita je jiná, protože je skutečná.

 

Přijeli jsme tam včas, veterinární ordinaci jsme našli taky bez problémů. Paní tam na nás už čekala, protože nás chtěla poznat osobně. Jako dárek nám přinesla snad půl kila kuřecího sušeného masíčka, což moji psi milují, tak si hned dali do šňupáku. Pes nemusí před odběrem dodoržovat hladovku, ale neměl by žrát nic tučného kvůli lepšímu odtoku a hlavně hodně pít.

 

Chvíli jsme si s paní povídali, ta potom odešla a zanedlouho už nás zavolali dovnitř. Moji psi chodí rádi k veterináři, protože po tom, co se nechají v klidu ošetřit dostanou mlsky. A ne jinak tomu bylo i tady.

 

Vběhli do ordinace a divoce čichali. Veterinář byl zaražený a po chvilce konstatoval, že ten odběr asi nepůjde uskutečnit. Nechápala jsem, jak to myslí. Řekl, že jsou moc divocí, a že to nepůjde. Teď jsem zase byla zaražená já, protože jsem jela takovou dálku a s takovou nadějí, že pomůžeme pejskovi a on řekne, že to nepůjde??

 

Pes musí být běhěm odběru, což trvá zhruba 15 minut v naprostém klidu a nehýbat se. Věděla jsem, že moji psi to dokáží. Bruník si vzorně vyskočil na vyšetřovací lehátko a čekal, co bude. Vše by bylo vpořádku, jenže veterinář se ho bál. Svoji nervozitu přenesl i na psa a ten začal funět a chtěl jít pryč.

 

V tu chvíli jsem si uvědomila, že to opravdu nepůjde a v duchu jsem byla rozhořčená z toho, že ten veterinář snad neví, co má dělat! V duchu jsem bojovala s myšlenkou, že to zabalíme a pojedeme domů. Jenže co by bylo s tím pejskem??!!

 

Byla jsem rozhodnutá tu krev za každou cenu získat...

 

Nakonec jsem svolila tomu, že se dá Bruníkovi pasta na zklidnění. Byla to taková žlutá pasta, která se aplikuje psovi přímo do tlamy – Sedalin. Bohužel pejsek se zotavuje z omámení skoro 12 hodin, ale co to je v porovnání s tím, že nějaký pes umírá, že?

 

A tak jsme snědli pastu. Mijuška si taky trochu lízla. Za chvíli už se Bruníkovi motaly pacičky a začal si lehat. K odběru jsme mezitím vzali Miu. Držela vzorně, jen jí krev kapala pomaličku. Zkoušeli to i z druhé pacičky a nakonec se podařilo něco málo pod 200 mililitrů vzít.

 

Mia ani nezaplakala, přestože to byla velmi dlouhá a tlustá jehla. Byla velmi statečná a po celou dobu odběru vzorně držela. Bruník se snažil vyskočit na lehátko, aby viděl, co se jeho chlupaté kamarádce děje. Když viděl, že je vše vpořádku, tak si lehl k mé noze.

 

 

Když byla Mijuška hotová, tak šel na řadu Bruník. Byl už celkem dost omámený, ale přesto všechno vnímal a zatímco Mia u odběru seděla, on si hajnul. Jemu krev kapala mnohem rychleji a lépe, takže se podařilo odebrat skoro 300 mililitrů.

 

Celý proces i s nachystáním a následným odběrem nám trval skoro 2 hodiny. Opravdu je velmi důležité, aby se pejsek při odběru vůbec nepohnul, protože jinak jehla okamžitě vyjede ven a znovu už se aplikovat nesmí.

 

Tím pádem, pokud se nepodaří naplnit vak plně krví, je to škoda. Pro vás jako pro člověka to je nápor na nohy a záda. Protože ani vy se nesmíte hnout, když pejska držíte a ještě jej psychicky podporujete.

 

My jsme dokázali dát dohromady celkem cca. 450 mililitrů krve a na to, že to bylo poprvé jsem byla velmi hrdá. Po odběru jsme mohli ihned odjet, takže jsme se vypotáceli z ordinace se zavázanýma tlapkama, unavení, ale úplně klidní. Pejsci si vlezli do auta, vděčně se složili na zadní sedadlo a jeli jsme domů.

 

Mia byla unavenější zhruba 3 hodiny, Bruno skoro 12 hodin, ale to kvůli tomu sedativu. Doma dostali pribináček a ten den jsme už jen odpočívali. I já jsem byla vyčerpaná.

 

Celkově nás to ale vůbec neovlivnilo a i když se doporučuje dát psovi 3 dny fyzický klid, ti moji šli 1. den na procházku a po pěti minutách agility byli k.o. 2. den už chtěli sportovat normálně, ale i tak jsem jim dala jen lehkou zátěž a 3. den už byli oba k neudržení a řádili.

 

Takže můžu říct, že pro zdravého a relativně mladého psa není dárcovství krve nějakým problémem či zdravotní komplikací. Určitě bych do toho šla znovu.

 

Labradorka dostala naši krev a díky ní se jí šance na život prodloužila o další 4 dny, přesně tak dlouhá doba byla potřebná k tomu, aby se konečně zjistilo, odkud se krev ztrácí. Bylo to ze sleziny, takže fenka byla ihned operovaná a zachráněná.

 

Ve chvíli, kdy mi paní volala, jak to s jejich pejskem dopadlo, mě zalila obrovská vlna vděčnosti a zvlášť ve chvíli, kdy mi řekla, že bez naší pomoci by tu už její pes nebyl. To jsem se fakt regulérně rozbrečela.

 

I když jsem to věděla...protože neexistují náhody a to, jak jsem si její příspěvek přečetla ve správný čas, to, jak se všechno tak rychle seběhlo, to vše bylo směrováno na záchranu jejího psího života.

Především však díky nezlomné víře její paničky a nezlomné touze po životě ze strany pejska. My byli už jen jejich andělé v psím kožíšku.