Brunečka jsem si velmi rychle oblíbila nejen proto, že je to jmenovec mého vlastního psa, ale i pro jeho nekonfliktní povahu.
Jeho milá panička chtěla pomoci hlavně s Brunovým chováním venku vůči ostatním, cizím psům...ale začít jsme museli nejprve doma, kde se cítil jako velký pán, a i když je mu už 8 let, tak mu tato pozice nejen nepřísluší, ale především ani nedělá dobře.
Bruno se naučil, jak si zajistit stálou paniččinu pozornost, a to nejen vyštěkáváním, ale i drobnými krádežemi a zběsilým štěkotem dole u hlavních dveří, skrze které viděl na ulici, a tak se naučil si hlídat své teritorium.
Pokud uslyšel zvonek, začal vždy štěkat a byl k nezastavení. Tedy do té doby, než jsem přišla já...
A teď si říkáte, na začátku jsi psala, že má nekonfliktní povahu a on zatím dělá tohle všechno??
Ano!
Brunovi jsem totiž na jeho miloučký vzhled neskočila a jakmile spustil svůj štěkací orchestr, gestem a slovem jsem jeho chování zastavila.
OKAMŽITĚ PŘESTAL. Jeho panička byla v úžasu a chtěla se to ihned také naučit. A to se taky stalo.
Následně jsem ještě Brunovi ukázala, že ani nesouhlasím s tím, aby běžel po schodech přede mnou a řešil tak u dveří věci, které nemá. Po jemné korekci s vodítkem se OKAMŽITĚ ZAŘADIL za mě a po schodech šel pomalu za mnou.
Bylo přitom niterně cítit, jak moc si užívá toho, že nemusí velet, a že tuto roli převzal někdo za něho. U dveří pak byl klidný jako beránek a vyšli jsme spolu tedy ven.
To, co však následovalo, mne zasáhlo až do morku kosti.
Bruneček se rozhlížel a blížili se k nám dva psi. Ve chvíli, kdy Bruna míjeli jsem mu nabídla odměnu...on si ji už skoro bral (nestaral se o psy), když náhle se škaredě ohradil po jednom ze psů.
Ani jsem se mu nedivila.
Jeden že psů si totiž bez dovolení přišel až k němu a ohrozil tím jeho bezpečnost. Já jsem u Bruníka zrovna klečela, takže jsem měla jeho emoce nejblíže a to nebylo škaredé chování vůči psovi, to bylo spíše panické. Něco jako “dej mi pokoj”, “nepřibližuj se”.
Bylo znát, že byl Bruno z celé situace značně rozrušený, kousl mě totiž přitom trochu do ruky.
Takže jsem mu následně pomohla tím, že jsem jej po chvilce odvedla zpět do domu.
Jeho panička mi poté řekla, že takové situace zažívají každý den několikrát, s že neví, co má dělat. A tak jsem jí vše vysvětlila a naučila ji, jak Bruna venku správně ochraňovat.
Bruneček byl na konci terapie příjemně unavený, jelikož musel “pracovat” za odměny, udržovat oční kontakt atd.
A když pochopil, že šefém domu není on, ale jeho panička, značně se mu ulevilo.
Vždy, když člověk převezme vedení a pes tak může být veden a následovat, je to pro psa velké sejmutí břímě a Bruno je pes, který toto přijal bez problémů a okamžitě a rád se zařadil na konec rodiny (smečky).
A jak šťastný a vděčný za to byl.
Ne všichni psi přijmou změnu uspořádání domácí hierarchie tak dobře a rychle jako on.
A u něj to bylo proto, že je to v zásadě nekonflitní a pohodový pejsek.
Jen potřebuje to správné vedení!