Dana Navrátilová: Pomáhám psům a lidem najít vzájemný soulad

  • Psal se rok 2012 a do mého života vstoupila Mia, o dva roky později i Bruno a na začátku jsem si prošla složitým a náročným procesem jejich výchovy.
  • Během svého volného času jsem začala studovat chování a psychologii psů prostřednictvím knih, seminářů, videí a praktických zkušeností se psy ve vlastnictví přátel a rodiny. Objevila jsem svůj talent a touhu pracovat se psy.
  • Následně díky technikám, které jsem se naučila ve škole pro trenéry psů u Animal Training Academy, jsem se dokázala zbavit 95% všech problémů s nevhodným chováním u obou mých psů.
  • Pochopila jsem, že pro psy je důležitý i dotykový kontakt, který umí uvolnit stres i bolest, a z toho důvodu jsem prošla kurzem Masáže psů a spolupracuji s expertkou v oblasti fyzického zdraví psů.
  • Dalším stupněm ve vzdělávání byl Trénink ke spolupráci, který mne inspiroval ve způsobu, jakým se dá naučit psa vést při běžných činnostech, zejména u těch stresových, např. veterinární ošetření.
  • Se svými klienty pracuji v soukromí jejich domova v reálných životních situacích, kam za nimi jezdím na první terapii zásadně osobně a učím je, jak dosáhnout rovnováhy a harmonie se svými psy prostřednictvím výcviku ve skutečném světě.
  • Svoji schopnost pomáhat tak širokému spektru psů a lidí připisuji svým raným zkušenostem s mými psy. Miluji pomáhat lidem v jejich často bezvýchodné situaci a ukazovat jim, jak jsem to zvládla já, protože věřím, že každý pes se může napravit, když má to správné vedení.
Dana Navrátilová
Dana Navrátilová

Odborník na psí chování

Můj příběh

Ležím na trávě, vidím blankytně modré nebe a podvědomě pevně držím vodítko. Nevím, jak dlouho už to trvá, připadá mi to jako věčnost. Mozek mi úplně vypovídá službu a já se nedokážu zvednout ze země. Z tohoto stavu mě vytrhává naléhavý hlas mé kamarádky, která mě nutí vstát a jednat. Ztěžka přinutím svoje tělo k nějaké akci, ale i tak vím, že je všechno v pořádku...moji psi nikoho nezabili a nikomu se nic nestalo.

Už je to více než 5 let co mě moji vlastní psi táhli 10 metrů po zemi, protože se jednomu z nich nelíbil starší člověk jdoucí s hůlkou po chodníku.

Chtěla jsem dva psy a teď tohle?! Co budu dělat?

Znáte ten pocit, když si pořídíte pejska a chcete jen jediné, žít s ním v klidu a pohodě a pak jste rozčarovaní, když náhle nastanou potíže? Ano? Já taky.

Pro Miušku jsem si jela 1. dubna 2012 a byl to velmi krásný, slunečný den. Ten den se mi zcela změnil život, protože ona byla můj první pejsek. Mia byla od malička samostatná, šikovná psí holčička, která jakoby mě vůbec nepotřebovala. Dělala mi jen samou radost. Byla tak maličká, že jsem ji mohla nosit v tašce od notebooku, a taky že jsem to dělala a jí se to moc líbilo. Krmila jsem ji, balila do dek, pusinkovala a moje srdce se zaplnilo láskou k ní až po okraj.

Ani mě nenapadlo, že mě můžou potkat nějaké těžkosti. Myslela jsem si, že Mia bude stále tím rozkošným hnědým klubíčkem, které bude jen růst. Přehlížela jsem to, že si ráda chodila jiným směrem, než-li já, že mě tahala na vodítku a začala mít divnou zálibu v honění jiných psů, kterým se ale její styl hry nelíbil.

Ani nemohl. Když je totiž dohnala, strhla je pod sebe a držela. Doma byla být letargická a začala se bát různých neznámých zvuků a předmětů, byl z ní uzlíček nervů. 

Cítila jsem, že jsem jako panička selhala.

Navštívila jsem tedy odborníka na psí chování a naše situace se zlepšila. Avšak ne na dlouho, protože jsem svoje staré návyky a způsob chování k ní změnit nedokázala. Nechápala jsem zkrátka jak? Stále jsem byla velmi nedůsledná.

Mia se zhoršila ještě víc než předtím a mě zachvátila bezradnost. Obviňovala jsem sama sebe z neschopnosti a selhání a všechny tyto pocity se ještě umocnily, když si rodina přisadila a řekli mi, že mi to přece říkali, že na takového psa nemám a že ho nezvládnu. Při pohledu na ostatní hodné psy, jsem jim téměř uvěřila.

Moje rozhodnutí pomoci svému psovi však nepolevilo. Hltala jsem články na internetu, pročítala jsem tehdy všelijaké diskuze a shlížela videa. Vše, co bylo dostupné a s čím jsem se ztotožňovala. Tehdy jsem se někde dočetla, že více než já by jí mohl pomoci jiný pes. Bezelstné štěně, které ji po psím naučí, jak zvládat svůj život.

Plán byl jasný!

Strávila jsem hodiny čtením, vyhledáváním informací, jak žít se dvěma psy a porovnáváním všech pro a proti.

8. srpna 2014 jsem si jela pro mého psího chlapečka Bruna. Ve chvíli, kdy jsem tam jela jsem už také věděla, že to všechno zvládnu, a že on bude rozhodně obrovským přínosem v životě mém i Miušky.

Pochopil jsem, že má krize je ve skutečnosti příležitost.

Naprosto jsem převzala roli paničky se všemi jejími povinnostmi a náležitostmi a odňala jsem z Mii pcit zodpovědnosti za její život. Už nemusela ''šéfovat''. Začala jsem to dělat já. Láskyplně, ale důsledně. První společný půlrok v naší nové sestavě byl velmi idylický a spokojený, byla jsem šťastná.

Tehdy jsem měla sen a ten se stal skutečností.

Ironie osudu.

Je vlahý letní večer a já jsem se svým psem Brunem na procházce. Je mi báječně. V dálce vidím postavu muže, kterou jen tak letmo registruji a pak moji pozornost zaujme pes, který jde vepředu před tou osobou. V duchu si počítám za jak dlouho dojde šňůra na vodítku a pes se tudíž zastaví, ale nic se neděje!

Ihned mi dochází, že pes je na volno. Rozhoduji se tedy přejít na druhou stranu silnice. Znáte ten pocit, když se pak otočíte a vidíte, že ten pes jde za vámi?!?

On šel.

Slyším, že jeho páníček se ho snaží urputně přivolat, ale marně. Seshora po silnici se blíží auto a já dostávám obavy, aby toho psa v té tmě něco nepřejelo. Chytám tedy pejska za obojek a převádím jej zpět na chodník k jeho už notně nervóznímu pánovi. V druhé ruce mám Bruna.

Pán dochází, zacvakává vodítko, když v tom se jeho pes zlostně vrhá na toho mého. Já Bruna instinktivně stahuji bokem. Pán se snaží odchytit toho svého...a přitom mě uhodí. Necítím to. To až jeho omluva mi osvětluje, co se stalo...

Je po akci.

''Moc se omlouvám'', říká mi ten pán. ''Můj pes je nevychovaný''. Byla jsem v mírném šoku z toho, co se stalo a byla tma. Na první pohled Brunovi nic nebylo, tak jsme se rychle rozloučili. Nechtěla jsem to dál řešit.

Až pak jsem se podívala na svého psa.

Bruno stál nehnutě s vytřeštěnýma očima plných slz. Byl v šoku, ještě nikdy toto nezažil...a měl dva kousance, jeden nad okem a druhý na krku. Samozřejmě jsem ho utěšovala a nesčetněkrát kontrolovala, zda je v pořádku. Bylo mi to líto.

O pár dní později jsem zažila rozčarování, když Bruno nečekaně poprvé vystartoval na protijdoucího muže. Bylo mu teprve půl roku.

Brunovo napadání a zlostné štěkání se postupně stalo dennodenní záležitostí a vše se zhoršilo natolik, že postupně začal nesnášet nejen blížící se cizí muže, ale i ženy, rychle běžící děti a různé psy. Byla to těžká situace, protože Bruno byl nevyzpytatelný a já nevěděla, co je spouštěčem jeho reakcí. Vše neznáme považoval ihned za nebezpečné a každodenní venčení se pro mě stalo rychle noční můrou.

Pak ale nastal zásadní zvrat.

Přihlásila jsem se do půlroční školy pro trenéry psů. Tam jsem se naučila zásadám správného trénování a vedení psů. Právě tam díky skvělému trenérovi se mi podařilo naučit se technikám, díky nimž jsem dokázala téměř úplně odstranit většinu problémů s chování u obou svých psů. Pak už zbývalo jediné, získat zpět svoji ztracenou sebedůvěru.

Rozhodla jsem se pomáhat ostatním.

Dnes jsem šťastnou a hrdou paničkou mých dvou chlupatých kamarádů Mii a Bruna a každý den jsem vděčná za to, že jsou součástí mého života. Každý den s nimi mě naplňuje velkým štěstím a vděčností za to, že jsou takoví, jací jsou.

Užíváme si spolu života, který nebyl vždy růžový a vlastně díky tomu se dnes věnuji práci, kterou miluji. Pomáhám lidem, kteří hledají odpověď na problémy svých psů. Učím je v soukromí jejich domova napravit problémové chování u jejich psa a citlivě je vedu k tomu, jak o svého čtyřnohého mazlíčka správně pečovat. Mojí motivací je pomáhat lidem v jejich často bezvýchodné situaci a ukázat jim, jak jsem to udělala já. Vysvětluji nejdůležitější hlediska pochopení psů jako psů a nikoliv jak lidí.

Pomáhám psům a lidem najít společný soulad.

Teprve, když jste cítili bezmocnost, rozpaky, frustraci a vinu za to, že váš pes kousl jiného psa nebo zažil strach a stres, když váš pes nekontrolovatelně vyjíždí na jiné lidi, teprve potom můžete skutečně porozumět tomu, co je zapotřebí k pomoci někomu v této situaci.